Kterak přišlo pickles do naší rodiny

Picklujeme o sto šest

Téma kvašení zeleniny je teď, zdá se, všude a ano, je nejvyšší čas. Připravit si vitamíny a čelit zákeřným bacilům, které s sebou chladnější počasí přináší, to se hodí. Nechci psát o tom, jak a co fermentovat (o tom mimo jiné perfektně mluvila Eva v pořadu České televize Sama doma  a receptů je na stránkách fůra). Chci vám napsat příběh ze života.

Syrová – není ti dost libová?

Syrová zelenina se u nás jí docela v pohodě. U manžela je to trošku horší, ten má totiž alergii na mrkev, celer a petržel v syrovém stavu. Zelí a ledový salát syrový jíst také prý nemůže, protože mu „trnou zuby“. Fajn, fajn, tak já vyberu něco jiného, co ti nakrájím ke svačině, na talíř k obědu, k večeři… Na otázky, proč má stále dokola okurky, rajčata a papriky, byste mu, myslím, uměli odpovědět už i vy. Někdy se překoná a sní i mix zeleniny (základem bývá salát), kterou postavím doprostřed na stůl a nechám každého nabrat si své množství na talíř. S každým soustem se ale tváří tak, že „trnutí zubů“ je ten nejhororovější zážitek na světě a musí mi ho dostatečně předvést, jinak to nejsem schopná pochopit a jeho oběť ocenit. Dřív jsem se v sobě zlobila a s pohledem na jeho grimasy jsem si představovala, jak mu příště do salátu přistrouhám ještě mrkev. Dnes už mi ty jeho teatrální výstupy (intenzita výstupů se zmenšuje) tolik nevadí. Ignoruju ho a jsem ráda, že vůbec zeleninu jí. Pro mnohé muže mých kamarádek je zelenina na talíři přijatelná, pokud není ten talíř jejich. Takže hurá!

Čeho je moc, toho je příliš

Pamatuji si, že rodiče rok co rok nakládali zelí. Celá ta akce se bohužel nikdy nenesla v duchu zábavy (jak říká syn, protože co není zábava je nuda, nic mezi tím), ale nutnosti, povinnosti, napětí, nervů a někdy i křiku. Stejně jako při zavařování okurek, kterých jsme měli plnou vanu a štiplavou „vůni“ láku jsme z bytu vyvětrávali ještě několik dní. Nebo jako při zpracovávání ovoce ze sadu, který plodí všechno prostě najednou. Nad krásou ovoce se nestíháme rozplývat, protože už nahnívá, je potřeba ho zpracovat. Mami, já už ty jablka, švestky a hrušky cítím i v sekané – nedalas je tam?

Na jaře ve formě? Jasně!
Zjisti jak probudit energii a získej ebook s recepty. Žádná jarní únava, ani potíže s trávením.
TO CHCI

Kvakva kvašení

Když se mluví o nakládání zeleniny, zvláště zelí, vzpomenu si tedy vždycky na to naše zelí ve spíži. Jako malá jsem tam hrozně nerada chodila v době, kdy tam zelí „pracovalo“, protože smrad z té vody byl značný a nevolnost vyvolávající a trestem bylo jít nabrat zelí ze zeláku. Fuuuuuj, ta voda je slizká, smrdí, je hnusná, nesáhnu do toho… Ale zelí bylo výborné. Výroba pickles, kvašené zeleniny, se ale pod mou taktovkou v mé domácnosti stane něčím docela jiným. Stane se onou zábavou. A nebude u nás nic smrdět. A chutnat to bude božsky.

Pokus číslo jedna

Do výroby pickles jsem se nadchla. Je to jídlo, to my rádi, dělá se to vlastně samo, tak hurá, a příprava není nijak složitá, což je dobře. Kdo má dnes čas na to, aby se s tím dlouze „crcal“? Nakoupila jsem tedy bílé zelí, mrkev, řepu a kedlubnu. Udělám zelí s mrkví a řepu s kedlubnou. Už se nemůžu dočkat, sliny mi kapou… Vše jsem řádně nastrouhala, osolila, promačkala, nacpala do sklenic, stlačila a dala na poličku. Krááása. To je taková krááása. Pojďte se na to všichni podívat. Rodina přišla (nepřiběhla, už mě znají) a nic. Nikdo se nerozplýval. Jak to? Vy to nevidíte? Otázky, co jako mají vidět, že je to nakrouhaná zelenina nacpaná v zavařovačkách, co na tom jako je za krásu, jsem raději nekomentovala. Syn odkráčel stejně jak přišel a manžel v kuchyni ještě chvíli zůstal. Pocity se mi mísily. Radost z první kvašené zeleniny, už se těším na výsledek, a zklamání z toho, že rodina nejuchá se mnou kolem zavařovaček jako šaman indiánského kmene kolem ohně. Ach jo. Slzy ale nebyly.  Manžel mě totiž objal a řekl mi, že jsem šikovná, i když tomu mému nadšení úplně nerozumí. Upřímně, mohla jsem chtít něco víc?

Je hotovo

Každý den jsem zeleninu chodila kontrolovat. Svým upřeným pohledem jsem přes sklo téměř zintenzivňovala proces kvašení, ochutnávala jsem, jak dílo postupuje. Výsledek byl následovný. Zelí s mrkví se mi povedlo. Tedy trochu víc slané, ale napoprvé… Byla jsem spokojená. Zato červená řepa chytla plíseň. Už vím, že to bylo tím, že nebyla až tak šťavnatá, já jsem nedolila vodu a na povrchu mi zelenina začala plesnivět, jak nebyla ponořená. No jo, žádný učený z nebe nespadl, jak se říká, ne? Hlavně, že alespoň jedna sklenice se povedla.

Tramtadadá

To nejlepší nakonec. Uvařila jsem oběd a nikomu jsem neřekla, že dnes k němu bude i něco mimořádného. Naše první kvašená zelenina. Když jsme společně jedli, čekala jsem netrpělivě, až se někdo zmíní. Čekala jsem dlouho. Syn nabral na vidličku, dal do pusy a… nic. Ochutnal už i manžel a… taky nic. Došla mi trpělivost. Copak vy to nevidíte? Copak vám to nechutná? Odpověď puberťáka mě probrala. No to je ta kvašená zelenina a co jako? Správně. Co jako. Poučení číslo jedna: Buď vděčná, že to jí. Poučení číslo dvě: Buď vděčná, že to jí bez řečí. Poučení číslo tři: Buď vděčná, že to jí bez řečí – i bez těch pozitivních. Kdyby jim totiž kvašená zelenina nechutnala, řekli by to.

A už je součástí rodiny

Musím říct, že žádný velký úspěch to napoprvé nebyl. Nebyly fanfáry, nerozdávaly se vítězné poháry. Vlastně nevím, co jsem přesně čekala. Vím ale, že pro mě je vítězstvím to, že od té doby celá rodina přijala pickles do svého života tak přirozeně, jako by to bylo vždy součástí našeho jídelníčku. A jeden pohár jsem přeci jen dostala. Manžel mi koupil krásný keramický kvašák. Prý na ty moje pokusy. No není tohle nejvíc?