Miluju zimu! Už nejsem zimní troska.

V zimě moje problémy vrcholily

Vždycky jsem měla ráda takovou tu bílou zimu z Ladových pohlednic. Ale raději než tam venku na sněhu jsem se na ní koukala oknem pěkně z teple s hrnečkem horkého čaje. Nebo ještě lépe v sauně. Jestli jsem celý rok trpěla na rýmu, záněty močového měchýře, bolesti hlavy a zad, pak v zimě to všechno vyvrcholilo. Rozmáčené kapesníky jsem měla všude po kapsách, nos rozedřený a rty uprostřed praskaly a nestíhaly se hojit, ať jsem to mazala čímkoli. Moje operované ledviny v zimě vykazovaly jasné známky totálního vyčerpání, takže jsem byla věčně unavená, promrzlá a měla pocit, že zadek by mi mohli klidně i bez narkózy okrájet do vytoužené podoby, protože jsem ho měla pořád tak ledový, až jsem v něm v podstatě neměla žádný cit. Kéž bych v té době znala solné obklady! Byla by to bývala aspoň první pomoc na tu mojí permanentní zimomřivost. 

Každé hory jsem protrpěla

V dobách své pracovní kariéry jsem jezdila s klienty v zimě na hory. Vozili jsme je do Rakouska do Alp. Já samozřejmě byla všude s nimi, protože cílem akce byli spokojení klienti a dobré vztahy. Každou tu akci jsem protrpěla, je to trochu vidět na fotce z té doby (28 let). Neuměla jsem pořádně lyžovat, protože naše rodina sporty nepěstovala, ve škole jsem byla stále omluvena z tělocviku a celé dětství jsem místo pobídky ke sportu poslouchala, že se musím přiobléknout, zastrkat tílko, vylézt z vody, vrátit se ze sáňkování, nesedět na zemi, protože zase nastydnu. Žádné sportovní výkony se u nás nepěstovaly.
Takže jsem na klientských horách těm mladým šílencům, co v mých očích přímo slétávali červené a černé sjezdovky, vůbec nestačila. Snažila jsem se držet s nimi krok, ale bylo to pro mě děsné utrpení. Hrozně jsem se na bála, občas jsem někam zapadla a neměla sílu se vyškrábat zpátky na sjezdovku.

Víc jsem zastavovala a smrkala, než jezdila

Každou minutu jsem navíc musela zastavit a vysmrkat se, jinak by mi nudle tekly až na bundu. Kvůli tomu jsem si musela vždycky sundat rukavice a měla jsem tedy krom sedřeného nosu taky sedřené ruce od neustálého stahování a natahování lyžařských rukavic. A zmrzlé, samozřejmě. Dělo se to tak často, že to je zaznamenáno i na mnoha fotkách z hor viz ta vpravo.
Pokud vás napadne, proč jsem se nenaučila smrkat jako sportovci (takové to odfrknutí bez kapesníku), tak musím uvést, že mi netekla z nosu jen voda, ale skutečné nudle, které mnohdy nepobral ani ten jeden kapesník. Nechutné, ale pravdivé. A protože mě celoživotně trápil močový měchýř, musela jsem často čelit pocitu, že se co nevidět počůrám a na nejrůznějších místech se choulit a ulevovat si v naději, že mě nikdo z klientů neuvidí. V Alpách sice není nouze o chaty a krásné záchody, ale vysvětlujte nemocnému močáku, že musí počkat, až se to toporné tělo doplácá někam k restauraci, zuje si lyže a dodupe do sklepa až k míse. Nebyl to mnohdy nebyl vůbec čas!

Bože já jsem troska!

Když jsem se za těmi nadšenými hochy a slečnami z mediálních agentur a marketinkových oddělení velkých korporací hnala a snažila se udržet třesoucími se koleny a znavenými stehny lyže u sebe, celou dobu jsem si říkala: “Co já tu dělám? Co já tu proboha jenom dělám?” Při sjezdu ostrých plání jsem se tiše modlila a někdy mi tekly slzy z bezmoci a nad tím, jaká jsem troska nemožná.
Záchranou mi bylo, když se všichni nabažili ježdění a zapluli do baru. Nadšeně jsem podupávala v rytmu rakouské dechovky a podivně upravených anglických hitů, protože jsem konečně byla trochu v teple, mohla si objednat čaj nebo horkou čokoládu a začít rozmrzat. Nohy a zadek jsem přestala mít ledové až večer v sauně. Druhý den jsem lezla z postele jak spráskaný pes a téměř hodinu se v horké sprše snažila dostat zpátky do původní podoby než jsem se odhodlala s velkým úsměvem vrátit mezi lidi. Ještě že tyhle akce byly vždy jen na tři, čtyři dny. I tak jsem se z toho dostávala týden. Škrábalo mě v krku, bolely uzliny, hlava bolela od dutin a podbřišek od močového měchýře ještě řadu dní. Vyčerpaná a vymrzlá jsem byla vděčná za teplou kancelář, porady o ničem a otravnou administrativu. “Jsem prostě kancelářská krysa”, říkala jsem si v práci s úlevou, že jsem opět ve světě, kde můžu vypít a vyčůrat tolik horkého čaje, kolik jenom dovedu.

Na jaře ve formě? Jasně!
Zjisti jak probudit energii a získej ebook s recepty. Žádná jarní únava, ani potíže s trávením.
TO CHCI

Díky Romanovi jsem vzala hory na milost

Přesto všechno jsem měla vždycky ráda zasněženou krajinu a sníh křupající pod nohama. Ale jen na chvilku a v dosahu dobře vytopeného domu. Se svým mužem jsem pak začala na hory jezdit docela ráda viz foto z roku 2006 (tady je nám 28 let a máme každý asi o 10 kg víc než teď). Ale to jen proto, že on byl tak úžasný a zvedal mě ze země, když jsem padala, čekal, až se vysmrkám a jezdil se mnou po modrých. Dokonce jsem se s ním odvážila na snowboard! To už mi bylo třicet, když jsem ho poprvé nazula. Bylo mi v té době už úplně jedno, jak vypadám a co si o mě kdo myslí. Byla jsem pyšná, že na tom vůbec sjedu nějaký kopec! A protože mě stačilo sjet si alpskou sjezdovku jednou či dvakrát, mohl si potom můj muž jezdit podle potřeby tak rychle, jak potřeboval, a já dobrovolně čekala někde v teple s knížkou, až se vyřádí. Výsledkem je, že dnes sice pořád nemám žádný lyžařský styl a na snowboardu působím velmi směšně, ale sjedu vám kopec na tom i onom prkýnku. A to mi ke štěstí úplně stačí.

Jíme jinak na horách

Pokud jste to měli v životě podobné, umíte si asi představit, s jakou nechutí jsem jela na první hory, když byla naše druhorozená dcera miminko a starší prcek. Můj muž rozhodl, že už je na čase začít zase jezdit na hory. To už jsem vařila jinak. Měli jsme za sebou několik prodloužených víkendů s kamarádkou, kde jsme si vařily spolu. Neuměla jsem si ale  přestavit, že by to byl celý týden! Že budu zažívat zimu ve frontě na lanovku, jak to bývá na českých sjezdovkách, jezdit na nevytopeném vleku (zlaté rakouské vyhřívané sedačky se stříškou!) a jíst to příšerné jídlo, které se na českých horách nabízí. Už jsem se viděla sama v chatě u sporáku s dvěma malými dětmi u nohou, zatímco všichni budou někde v restauraci na klobáse. Manžel tehdy oponoval, že pojedeme do hor moravských a kamarád triumfoval, že přímo proti chatě, kde budeme bydlet je Valašská jizba a super tam vaří. Umíte si představit co – halušky s uzeným a jiné krajové speciality. Nic pro kojící matku a batole. Nakonec jsem souhlasila, že pojedu a že to ten týden nějak vydržím. Hlavním důvodem bylo, že další dvě kamarádky – maminky, co tam jely se svými rodinami, chtěly se mnou vařit po našem. Takže jsme si krásně vařily, všem, opravdu všem, to moc chutnalo, a když jsem poslední den sama navrhla, že dneska vařit nebudeme a půjdeme do té restaurace naproti, nikdo tam nechtěl! Od té doby máme například skalního fanouška Karla, zarytého moravského masaře, který na tyhle hory vzpomíná v tomto videu.

Já si tu zimu užívám!

Tehdy na těch horách zjistila, že mi vlastně není zima na nohy, když stojím v té frontě na lanovku. Že nejsem unavená, i když vařím (ovšem s vydatnou pomocí obou kamarádek) od rána do večera pro tři rodiny (vařila jsem skutečné lahůdky, dělala svačiny, dezerty, dokonce pekla chleba), lyžuji, starám se o dvě holčičky, kojím ve dne v noci a ještě ponocuji s kamarády. Že můžu sjet kopec a nepotřebuji se vysmrkat. Že si na záchod dojdu před odjezdem na kopec, a pak až po návratu domů. Neměla jsem odřený nos, nebolely mě dutiny, nebolelo mě v podbřišku a to všechno v době, kdy se moje tělo zřejmě čistilo a já měla váhu sotva 50 kg (viz fotka s holkama v kuchyni). Uvědomila jsem si, že si tu zimu užívám, že jsem ráda venku i když mrzne!

To byla v mém životě naprostá revoluce. Po 36 letech. Poslední roky mám tedy zimu ráda a spíš mě, paradoxně, mrzí, že ty zimy nejsou až tak studené a sněhové jako bývaly. Proto celý leden juchám a na procházkách si fotím omrzlé stromy, zasněžené pláně a lesy kolem nás. Jsem to já, kdo chce jít nejvíc ven a kdo pořádá několika kilometrové procházky do nedalekého městečka přes les. Dokonce už můžu chodit i bruslit, aniž by mi umrzly palce na nohou!

Marodím z jídla ne ze zimy

Během uplynulých podzimů a zim jsem si jednoznačně ověřila, že všechny výše zmíněné zdravotní potíže u mě nevyvolává zima ale špatný jídelníček. Že prostě nenastydnu, když se necpu pečivem, mlékem a cukrem. Došlo to tak daleko, že jsem si začala troufat i na opatrné otužování. Třeba občas po ránu vyběhnu bosa do sněhu, někdy si dám studenou sprchu (dříve okamžitě nachlazená) nebo nesu kyblíček na kompost do zahrady v tričku a pantoflích, když mrzne.

Do řeky v zimě zatím nelezu

Rovnou říkám, že nejsem nejsilnější, nejodolnější a nejotužilejší člen naší rodiny. Zatímco píšu tuhle sněžnou romanci a své vyznání lásky paní Zimě, tak kolem běhá mladší dcera naboso a v šatech na ramínka bez trička, starší v ponožkách a tričku s krátkým rukávem, samozřejmě bez nátělníku, můj muž zrovna tak. Já jediná mám tílko, dlouhý rukáv, tenkou mikinu a pantofle. A už cítím, že sedím moc dlouho u počítače a mám chladné nohy. Má to tedy ještě rezervy a nejsem si jistá, kam až mě moje tělo pustí. Do řeky s nimi na Vánoce asi nevlezu nikdy. To mi ale nevadí. S nikým nezávodím a v porovnání mého vlastního života je to ohromný pokrok. Mě prostě úplně stačí, že mám zimu ráda a že při ní netrpím.

Jaro je za dveřmi

Je mi jasné, že běžného smrtelníka moje zimní nadšení nijak neohromí. Většina lidí má zimu ráda, těší se na hory a zimní sporty. Mou potřebou bylo se o tu změnu podělit s těmi čtenářkami, které nám píší, jak jsou celou zimu zkřehlé, potýkají se s depresemi a je jim stále zima. Kéž jsou tedy moje zkušenosti dobrou zprávou pro všechny zimomřivky a vyčerpané holky, co celou zimu čekají na jaro. Změna jídelníčku dokáže vskutku divy a třeba už tu příští zimu budete nadšené jako jsem poslední roky já. Pokud to tak ještě nemáte, nevěšte hlavu, biologické jaro je za dveřmi. Za měsíc a kousek zaťuká!

Konec psaní, jdu si ještě vyzkoušet běžky, dokud je sníh. Pokud nepřibudou další články ode mě, víte, jak to dopadlo. Nemám s tím totiž žádné zkušenosti.

PS: Jak jsem tak hledala fotky z hor, zjistila jsem, že tu bundu už nosím 14 let! Jen ty červené kalhoty, co mě tak obepínaly, jsem musela vyměnit za mnohem menší. Po změně jídelníčku mi totiž padaly během chůze ke kolenům :-)