Vaření v přímém přenosu je vždycky výzva

Záznam pořadu

Kdo by se chtěl podívat na záznam, tak může mrknout do archivu ČT na Sama doma z 5.12. (odkaz na pořad). Já mám dva vstupy. První v čase 13:09 (druhý žlutý puntík na časové ose) a ten závěrečný v čase 1:14:45 (třetí žlutý puntík odzadu). Vařila jsem fazolový guláš, ovesné knedlíky, nápoj z adzuki, čaj z arónie a ukazovala černé potraviny a solný obklad. Téma bylo totiž zimní vaření a ledviny. A pokud vás zajímá, co tomu předcházelo a jak probíhalo vaření v přímém přenosu, čtěte dál ;-)

Chystám se do televize

Večer jsem si nachystala poznámky, co všechno bych k tématu zima a ledviny ráda řekla. Je toho tolik, co bych lidem ráda řekla a ukázala…. Postupně jsem zaplnila dvě přepravky hrnci a surovinami, křehké věci jsem dala do tašky, kterou nedám do košíku, kterým se to do studia převáží. Tuhle si dám přes rameno, aby se sklo nerozbilo při drncání přes prahy v dlouhých chodbách na Kavčích horách. Naštěstí už trochu vím, do čeho jdu – několikrát jsem už ve studiu Sama doma byla. Do další tašky jsem vzala dvě termosky na nápoje a jednu termosku na guláš. Nemám ráda plýtvání a vylívat to určitě nebudu. Co se nevypije a nesní, to odvezu domů. Kdo ví, jestli jim tohle bude chutnat.

Jak začít s Jíme Jinak?
Naskoč do kurzu zdarma. Ukážeme jak vylepšit jídelníček, co jíst a co ne, a jak si jídlem spravit zdraví!
Chci začít

Poctivě jsem odsypávala do zavíracích skleniček vzorečky černých potravin. Moc dobře si pamatuju, jak jsem se kdysi dočetla, že k období zimy a ledvin patří tmavě modrá až černá barva, ale vůbec nikde jsem nenašla napsané, co takového by se mělo jíst. Na jaře se zelenou barvou pro játra a žlučník nebo v létě s červenou pro srdce a tenké střevo mi to přišlo snadné. Ale černá? Co černého se dá sníst? Jedině něco spáleného, říkala jsem si tehdy. A pak jsem si časem uvědomovala, že vlastně kupuju černou quinou, černou čočku, černou rýži a řadu dalších černých potravin, až jsem o tom jednou napsala článek se seznamem všeho černého, co jsem v kuchyni našla (Černé potraviny posilují ledviny). Takže jsem nabalila do utěrek mističky, vzorečky černých potravin a byla připravená divákům ukázat alespoň malou názornou černou ukázku.

Tak tohle se fakt nehodí

Všechno už mám sbaleno, až na sladidlo. Čaj z arónie chutná všem, když se osladí. Slad spoustu lidí na začátku nemá rádo, tak jsem se rozhodla vzít do studia osvědčenou chuťovku pro návštěvy – med. Ale protože už jsem měla zabaleno tolik věcí, rozhodla jsem se, že celou sklenici medu s sebou brát nebudu. Zabíralo by mi to moc místa a bylo by to těžké na váhu. Otevřela jsem sklenici a chtěla lžící odebrat do menší skleničky dvě tři lžíce na oslazení. Ale ouha, med byl zatuhlý (málokdy ho používám) a jak jsem zabrala, sklenice praskla. “Ještě že jsem se neřízla!” pomyslela jsem si v momentě, kdy jsem překvapeně sledovala, jak po kuchyní létají střepy a můj prst skončil v lahvi. Sotva jsem ho však vytáhla a spokojeně prohlédla, že je celý, vylila se z pod kůže hromada krve a ukázala se hluboká rána po tlustém skle. Okamžitě jsem vrazila prst do soli (ne, nepálí to, když to předtím nenamočíte!), ale krvácelo to tak, že jsem ji musela několikrát měnit. Z prstu mi stékala krvavá slaná hmota. Teklo to a telko, až jsem musela zvednout ruku ke stropu, aby se to zmírnilo a přemýšlela jsem, jestli by to náhodou nebylo na šití. V prstu mi tepalo ještě pár hodin po té, když už byla rána pod náplastí. Zatrolený prst! Bolelo mě všechno, co  jsem chtěla dělat pravou rukou. A jasně, jsem pravák. Bolelo mě mýt si zuby respektive držet kartáček a levou to moc nešlo. O krájení zeleniny nožem ani nemluvě. Čarovala jsem, aby se prst do rána zahojil a já neměla v záběru kamery na prstu náplast. To by bylo fakt profi!

Nemůžu se učesat

Ráno jsem nějak nemohla učesat vlasy do tvaru, který by se mi líbil. Noc z neděle na pondělí jsem vůbec nespala a pořád je to na mě vidět…Naštěstí v České Televizi mají maskérky, takže to nechám na nich. Oni tam každého napudrují, učešou, v případě potřeby nalíčí. Make up nepoužívám, takže jsem se jen lehce napudrovala a přetáhla řasy maskarou. Však ona mě tam paní vylepší. A hurá do Prahy. Roman se divil, že jedu tak brzy, ale já mám ráda časovou rezervu, navíc s D1 a sněhem jeden nikdy neví, zda to bude cesta na hodinu nebo dvě. A ještě že tak. Nehoda po cestě byla, kolona taky, takže jsem přijela právě akorát. Bylo zrovna jedenáct hodin, když jsem se hlásila v recepci.

Poradna

Ve studiu jsem byla jako první host. Moderátorky s režisérem procházely stanoviště, stihly jsme se seznámit a popovídat o únavě, ledvinách a obkladech. Vybalovala jsem ty hromady nádobí a surovin, které mi pomohl z auta do studia dovézt pan rekvizitář. Mezitím se nějak stalo, že přicházeli různí lidé z řad techniků a začali se ptát, co budu vařit. Ani nevím jak, najedou radím jednomu, jak si dát bramborový obklad na pohmožděná žebra a druhému, jak si uvařit ořechové slupky na kašel. Jak jeden slyší, že radím druhému, přijde se zeptat na svůj problém. Rozjela se nám tam pěkná poradna. Mám radost, tohle mě baví. Pán si píše do mobilu návod na bramborový obklad. A já u toho pořád skládám věci na kuchyňský pultík.

Nemám v čem vařit

K mé velké radosti jsou ve studiu čtyři plotýnky. To jsem si totiž od posledního vaření v pořadu už nepamatovala a z produkce jsem na tuhle otázku nedostala odpověď. Mrkla jsem na nějaké starší díly, ale zrovna tam motali vánočku apod. nikde jsem neviděla, kolik je tam plotýnek. A teď vidím, že jsou čtyři, jupíí. Můžu ukázat 4 věci a když to stihnu prostřídat během pořadu, tak třeba i víc. Super. Mám ráda, když jsou věci efektivní a praktické. Vyndávám si tedy spokojeně všechny hrnce, ve kterých ráda vařím, prosím pana rekvizitáře o vodu, protože ve studiu není dřez, když v tom si jeden kameraman všimne mých skleněných hrnců a přijde se zeptat: “A v tom budete vařit? To bude fungovat?” Ujišťuji ho, že v tom vařím běžně a denně, ale záhy je mi vysvětleno, že nejde o to, že by to sklo nebylo varné, ale že ve studiu je indukce a na té sklo prostě neohřeju. Zoufalý pokus mi během několika vteřin ukázal, že to nepůjde. Zkusím pro jistotu i nepřilnavé hrnce a nic. Indukce ani nepípne. Výborně, pořad za chvíli začíná a já nemám v čem vařit! Z pěti kusů nádobí, které jsem si dovezla, čtyři nefungují na indukci! Běžím do rekvizitárny a hledáme hrnce. Něco najdeme, ale musíme to odmýt. Čas běží a já cítím, jak se začínám potit.

Líčit netřeba, vlasy v pořádku

Když se vrátím do studia, přijde produkční a žene do maskérny, že jsem tam jako jediná ještě nebyla. Nechám nádobíčko být a běžím nahoru do patra do maskérny. Maskérka usoudí, že jsem pěkně nalíčená a jen mi trochu přepudruje nos, maličko upraví stíny. “A co ty vlasy?! ptám se jí a ukážu na neposlušné kadeře. “Za mě perfektní,” povídá a že prý by s tím nic nedělala. Hm, tak dobře. Připadám si jak v paruce, ale když se jí to líbí…stejně není času nazbyt. Během líčení si povídáme o ledvinách, únavě…a na konci se loučíme s tím, že obě maskérky budou večer mít na zádech solný obklad. 

Poslední minuty se to nějak komplikuje

Když přiběhnu zpátky do studia, s hrůzou zjistím, že jsou čtyři minuty do začátku a že moje přepravky někam zmizely. Vždyť já to ještě nemám vybalené a rozdělené do čtyř hromádek podle receptů! Do toho přijde paní s mikrofonem a baterkou a začne mi prostrkovat kabílek za tričkem. S mikrofonem na uších pak běhám v zákulisí a hledám svoje zásoby. Najdu je, vytáhnu koření, které jsem ještě nestihla přesypat do mističek a běžím zpátky k pultíku, cestou nahodím zástěru. Neumím tam jen tak stát, odstresovávám se činností a taky chci mít fóra, takže začnu loupat cibuli a chystat zeleninu. A v tom si uvědomím, že jsem si nevzala škrabku na zeleninu. Uvažuju honem, že okrajovat batáty nožem by asi nebylo úplně ideální. Navíc s tím mým prstem…kdoví, co by mi z batátu zbylo. Mám s sebou i dýni, protože jsem chtěla divákům, kteří by batát neznali, ukázat alternativu. Na dýni nepotřebuji škrabku, ale recept, co se bude ukazovat na obrazovce divákům je s batátem. A kdoví, jestli bych s tím prstem tu dýni rozkrojila. Co teď? Minutu před začátkem běžím do rekvizitárny. Po chvíli hledání najdeme dvě škrabky, beru je obě a mažu zpátky. Začíná přímý přenos. Je mi pořádné teplo, ale jsem připravená.

Přestal mi fungovat mozek

Jeden vstup mám na začátku a jeden na konci. Předem jsem nevěděla kolik času budu mít a kdy přijdu na řadu. Teď to sice už vím, ale zase mi přestala fungovat matematická část mozku, protože se zapnuly kamery. Prostě mi to nemyslí. Musím si to ale nějak rozvrhnout! Dobře, začnu vařit hlavně guláš a knedlíky, ať je to jídlo kompletní, a pak uvidím, co stihnu. Moderátorky zpovídají prvního hosta a já nenápadně dosypávám koření a rovnám mističky na pultíku. Pak loupu zeleninu a začínám vařit. Mám špatné svědomí, když krájím zeleninu. To je tak těžké vařit, když nemůžete dělat rámus! Tedy já asi můžu vydávat zvuky, ale je mi to blbé rušit ty tichounké hosty v křeslech. Krájím tedy velmi tiše a opatrně a doufám, že mě nezabírá kamera – mám vytrčený ukazováček s náplastí a vypadám, že držím nůž prvně v životě. Rána se sice krásně zatáhla, ale bolí to jak čert, tak alespoň náplastí mírním tlak, který jakákoli kuchařská činnost vyvolává.

Stále v podřepu

Když dojdou moderátorky ke mě, mám připravené, co chci říct, ale zaskočí mě otázka moderátorky na můj prst. Místo abych mluvila o zimním vaření, ukazuji prst s náplastí! Jak se tohle stalo? No aspoň je legrace. První vstup uběhne rychle jako voda, ani nevím, co jsem řekla, jen se směju. Tak jdu honem na ten guláš. Restuju zeleninu a když chci přidat papriku, tak zjistím, že ji nemám! Sleduju kamery a když se mi zdá, že se dívají jinam, skrčím se a skoro po čtyřech přeběhnu k přepravkám v zákulisí. Hrabu v sáčcích a utěrkách a začínám mít obavu, že jsem snad tu papriku ani nezabalila! Nakonec ji ale vylovím a plazím se nenápadně zpátky během znělky. Mladý muž, host, který čeká v zákulisí, říká, že to krásně voní. A co teprve až tam dám majoránku, pomyslím si, usměju se na sympaťáka, a automaticky se podívám po mističkách s kořením. Majoránka! Kde je majoránka??? Znovu musím postoupit cestu v podřepu k přepravkám a znovu zoufale přehrabovat všechny ty sáčky a obaly. Majoránka nalezena. Jupííí, guláš zachráněn! Poprosím sympaťáka o fotku a jdu dělat knedlíky.

Nesnáším být upatlaná

S indukcí moc neumím, takže se mi jednu chvíli všechno vaří na plné obrátky až to hlasitě klokotá, vzápětí se to zase vařit přestane, když se snažím ubrat teplotu. Bože, na kolikátku se to vaří tak akorát??? Zlatý plyn. Navíc indukce bzučí a mě přijde, že to musí být slyšet a že to určitě ruší ostatní hosty. Ale nikdo nic neříká, tak začnu koulet knedlíky a házím je do vroucí vody. Knedlíky se krásně uvařily, lovím je do sítka. Mám teď ruce od těsta, na co sáhnu, to bude upatlané. Snažím se umýt v mističce, ve které jsem si máčela ruce, ale moc se nedaří. Nemám tu ani kartáček na zeleninu, takže není jak zasychající těsto z prstů a zpod nehtů seškrábat. Jestli nechci být takhle upatlaná ještě hodinu do konce pořadu, tak se musím umýt. Mrknu na program a vidím, že mám ještě moře času do dalšího vstupu. Využiju další znělku a prchám do patra na záchod umýt si pořádně ruce pod proudem vody. Ještě že to tu už znám.

Převléknout a přepudrovat

Když se vrátím, přiběhne paní ze zákulisí, že se musím převléct, že mám na zástěře Jíme Jinak a to se nesmí. Žádná reklama. Naštěstí mám ještě jednou zástěru, mám i tričko na převlečení, jsem na všechno připravená, třeba že bych se před začátkem polila nebo umazala. Paní mi chce sundat zástěru, ale není zavazovací za krkem, dává se přes hlavu, a já mám vzadu ty kabely. Zkusí zástěru otočit na rub – na hrudníku mi vznikne podivný kříž z těch zavazovacích tkanic a výšivka Jíme Jinak pozpátku a porubu vypadá opravdu zvláštně. “Já se převléknu, jen mi sundejte ten mikrofon,” nabízím. Tak pošlou pro paní od zvuku, ta mě oddrátuje, já sundám jednu zástěru, doběhnu do tašky pro druhou a přesně včas se zase postavím za pultík. To bylo o chlup! A jak se později ukáže, vůbec nikdo si nevšiml mé proměny. A zřejmě ani toho, že mám celou dobu řetízek přichycený na boku zástěry :-))
V další pauze během znělky přibíhá maskérka: “Já vás trochu přepudruju, nějak se nám lesknete,” a já s povděkem nastavím upocenou tvář. Doufám, že nemám z toho všeho propocená kola v podpaždí. Náhradní tričko už bych na sebe asi nenavlékla, když vyměnit zástěru byl takový proces…

Pod pultíkem

Guláš a knedlíky se vaří a tak dám vařit čaj na posílení ledvin a čaj z arónie. Jde to jako po drátku, všechno stíhám. Mohla jsem udělat i polévku a napařit zeleninu, aby lidé viděli, že uvařit kompletní obědové menu není práce na hodinu. Ale raduju se, že jsem stihla aspoň guláš, knedlíky a oba nápoje. Až do momentu, kdy mi dojde, že nesmím při některých rozhovorech stát za pultem a být v záběru, přitom ale po právě běžícím rozhovoru budu mít vstup já. A tam už musím ukázat výsledek svého vaření! Pultík je dlouhý a já v něm mám hrnečky na nápoje, talíř na guláš a naběračky. Nedá se nic dělat, plazím se znovu pod pultem a pašuju si potřebné náčiní na konec pultíku, který je mimo záběr. Hosté na židlích v zákulisí asi nechápou, co to tam provádím.

Jeden z techniků se ptal, zda by to nešlo rozmixovat, že má vyražený zub a nemůže kousat. Jasně, nebudu zahušťovat, rozmixuju to, mám to takhle raději. Ale mixujte v přímém přenosu! Držím v ruce mixér a vyzývavě se koukám na muže za kamerou, zda to můžu použít. Přijde mi, že host v rozhovoru nemluví ale šeptá. Po chvíli dostanu pokyn, že když to bude krátké, tak můžu mixovat. Krátce rychle rozmixuju česnek a část zeleniny v hrnci. Vložím fazole, prohřeju, přidám ochucovadla, pro která jsem se natáhla na pultíku během výměny hostů. Naservíruji guláš, naservíruji nápoje a už je tu druhý vstup. Akorát jsem to stihla dokončit, dochutit (neochutnala jsem, takže, kdoví…) a nandat. Uf. Moderátorky ochutnávají nápoje, já ukážu rychle i solný obklad a během chvilky je konec. Krátce na to končí celý pořád.

Tohle by se mělo točit!

Otřu si zpocené čelo a začínám uklízet. Rekvizitář nese talířky a lžičky a všichni se slézají kolem pultíku a ochutnávají. “Můžu si vzít ještě knedlík?” “A ten česnek tam dáváte až na konec?” “A ty knedlíky jsou teda jen vločky a pohanková mouka?” Odpovídám a balím. Nemám na jídlo ani pomyšlení, takže na původní představu, že si dám ten guláš k obědu, abych nejedla moc pozdě, nedojde. Hlavně ale proto, že po guláši se zapráší a během pár minut nezbude z plného hrnce ani lžíce a knedlíky jsou taky pryč. Zbyly zelené lístky v mističce, přestože jsem několikrát hlásila, ať to všechno snědí. Na syrovou zeleninu nemá nikdo chuť. Nedivím se, však je zima. Čaj z arónie jim taky chutnal, nečekali ani až jim ho přecedím.
“Tohle by se mělo točit!” myslím si a vzpomínám, že tady jim chutná vždycky. No hlad je nejlepší kuchař. Ale hlasitě chválí, takže to nebude jen tím, že jsou tu od rána a bez oběda. Baští s chutí i chlapi v letech a nemají se zdravým gulášem a knedlíkama žádný problém. Dokonce ani nedosolují.
Zbyl na mě jen nápoj z adzuki. Tak jsem ho do sebe obrátila a balila a balila, až jsem byla ve studiu poslední.

Nákupák se nekoná

Spokojeně jsem pak sedla do auta a frčela domů. Běžně využívám cesty do Prahy k tomu, že se stavím v obchodech a pořídím věci, které u nás v městečku nemáme. Kór teď před Vánoci je to lákavá představa. Ale já jsem přeci v Podzimním detoxu a dárky už mám dáááávno zabalené. A navíc představa obchodního centra Chodov plného auta a lidí mi přišla naprosto šílená. Je zima. Chce to klid, ticho, nohy a záda v teple. Jedu domů, dávám si obrovskou hromadu ovesné kaše se zeleninou, kterou mi narychlo uvařil Roman, když zjistil, že jedu rovnou domů a ještě jsem nejedla. Vysypala jsem si k tomu zbytek salátu, co zbyl ze studia a přihodila kvašenou zeleninu viz fotka. Byla jsem sytá až do večera a nepotřebovala už večeři.

Když jsem zapnula telefon, tak jsem našla zprávu od Peti, která mi napsala, že mám dobrý nový účes. To je teda legrace. Spokojeně jsem si doma sedla po procházce ve sněhu ke krbu a vyprávěla rodině historky z natáčení. Tohle je zkrácená verze toho, co všechno se dá prožít během jednoho pořadu.

Díky všem za krásné ohlasy,

Eva