Nikdy není pozdě na změnu (Dominika, 56 let)

Vždycky mě bavilo vařit a experimentovat

Vymýšlet a chystat jídlo pro rodinu nebo pro přátele mě bavilo, pod podmínkou, že se z toho nestane úplná rutina. Kupovala jsem časopisy, kuchařky, zkoušela, experimentovala s cizokrajnými recepty. Občas jsem zašla do zdravé výživy, něco jsem koupila, ale většinou moc nevěděla, co s tím a jak to vlastně propojit s jídlem, co doma běžně jíme. Zeleniny a ovoce jsem vždycky kupovala dost, ale s dětmi to byl trochu boj, manžel zeleninové jídlo snědl, ale bez nadšení, babi, když byla ještě při síle, smažila řízky, pekla bůčky a nakládala buřty do octové zálivky.

Tohle už nikdy, zněl verdikt

Jednou jsem podle jakéhosi receptu v časopise uvařila cizrnovou polévku. Asi si dovedete představit, co to s námi udělalo, bez znalosti správné přípravy, se střevy, která do té doby zažila tak maximálně klasickou českou čočku na Nový rok. Tak tohle už nikdy, zněl verdikt rodiny. Jedli jsme možná o trochu lépe, než bylo v kraji zvykem, alespoň v tom smyslu, že se doma vařilo poctivě bez polotovarů a k večeři nebývaly rohlíky s něčím. Ale košík v supermarketu jsme společně naplnili ledasčím, sladkosti, uzeniny, všechny ty krabičky a pytlíčky, „zdravé“ džusy, laskominky. Měli jsme pocit, že se máme dobře.

🌞 TIP: Sada na letní hubnutí - stáhni si hned teď ZDARMA.

Návštěva jiné planety

Zpět k té padesátce… jak šel čas, moje štíhlá postava nabývala čím dál plnějších tvarů, vlastní tělo mi začalo být nepohodlné. Trápily mě divné bolesti břicha, nebylo mi nic diagnostikovatelného v ordinaci běžného lékaře, ale dobře jsem se necítila. Občas jsem s kamarádkou zašla na oběd ke „krišňákům“ a nedalo se přehlédnout, jak je mi po tom jejich vegetariánském jídle příjemně. Nejen, že mi to chutnalo, chutnalo mi ledaccos, ale moje tělo bylo spokojené, v břiše jako v pokojíčku, říkávala moje babička. Někdy v té době mě brouzdání po netu dovedlo na stránky Jíme Jinak. Zrovna začínala Jarní očista. Chytla jsem se. Tohle chci zkusit. Vynechat maso, proč ne, ale polévka s nějakým misem místo mojí sladké kávy s mlékem k snídani? Vynechat mléko, vejce, mouku, cukr…. znáte to. A ještě ty půsty! Do toho babička s těmi svými řízky. Vařila jsem dvojmo, pro sebe a pro rodinu. Byla to návštěva jiné planety. A taky začátek úplně nové cesty k jídlu v mém životě.

V mojí kuchyni to teď žije

Je to šest let. Nejsem vegan ani vegetarián, možná časem budu, možná ne. Ale tehdejší setkání s Jíme Jinak byl obrovský impuls a inspirace. V mojí kuchyni to žije, žitný kvásek bublá, zelenina kvasí, klubou se klíčky, zelenají výhonky, fermentují se vločky a zrnka, máčí se luštěniny. Dneska už mě ve zdravé výživě máloco překvapí. Ale i tam kupuji převážně základní suroviny. Zeleninu od sedláků, když už maso nebo mléko, tak z místních malochovů, kde se zvířata pasou na louce. Začala jsem přemýšlet, co jím, co se dělo s tím jídlem a co se pak děje ve mně. Postupně jsem začala vnímat, co moje tělo chce v létě a co v zimě. Obstarat jídlo pro mě znovu začala být radost, ne povinnost. Tedy většinou, že…

Ne pravidla, ale svoboda a fantazie

To nejdůležitější, co jsem objevila, nejsou pravidla, ale úplně naopak – svoboda a fantazie. Můžete číst návody, recepty, učit se, s čím se jak pracuje a držet se toho, ale mnohem větší zážitek je nechat to pracovat, zakořenit a růst. Možná, spíš určitě, nebude jíst jinak na sto procent, vaše jídlo se bude proměňovat postupně, sem tam uděláte krok zpět nebo jinam, budete mít svoje tempo. Sami si přijdete na to, jak je vám nejlépe. A potom se po pár letech, jako já, ohlédnete zpátky a uvidíte tu velikou proměnu. Budete se cítit dobře a svěže, manžel i syn budou spokojeně dlabat zeleninu s luštěninami a obilím, babi vám řekne: „Nevím, co to mám na talíři, ale máš to moc dobrý“. Jasně, pořád jim občas pečete kynuté švestkové koláče a jehněčí na rozmarýnu, je to jejich volba, ale i oni vidí tu změnu. Tu, na kterou není nikdy pozdě. Ani v padesáti, ani v tolika, kolik vám právě je.