Manžel šel jen sedět v rohu. Odjeli jsme úplně jiní.

Začalo to před šesti lety

S Evou se známe už zhruba patnáct let. Dlouhé roky jsme byly v kontaktu především jako obchodní partneři, ale postupem času se naše cesty propojily i v jiné, pro mě velmi důležité oblasti – ve způsobu stravování a péči o zdraví.

Asi před šesti lety jsem se začala mnohem více zajímat o to, co jíme a jaký vliv má strava na naše tělo i celkovou kondici. Evička mi v té době byla obrovskou oporou. Vždy mi dokázala poradit ve chvílích, kdy jsem si nevěděla rady, nebo když se během změny stravování objevily různé potíže spojené s tím, jak se tělo začalo čistit.

S Jíme Jinak se mi otevřel svět nových chutí

Mám možná oproti mnoha ženám jednu velkou výhodu – můj muž mi plně důvěřuje a vždy s chutí jí všechno, co mu připravím. A toho si nesmírně vážím. Od začátku jsem se mu snažila vařit co nejpestřeji, aby každé jídlo bylo jiné, zajímavé a chutné.

Každé ráno odcházel do práce se třemi připravenými krabičkami – snídaní, svačinou a obědem. A večer na něj doma čekala teplá večeře. Miloval vlastně všechno, co jsem uvařila, ale úplně nejraději měl různé omáčky. Ty jsem často připravovala z různých druhů zeleniny, někdy v kombinaci s luštěninami. Stačilo vše uvařit, rozmixovat a nakonec zjemnit rostlinnou smetanou.

Díky Jíme jinak jsem objevila spoustu obilovin a surovin, které jsem do té doby vůbec neznala – například slzovku, čirok, amarant nebo merlík, tedy quinou. Naučila jsem se připravovat několik druhů knedlíků z kuskusu, jáhel, vloček a mnoha dalších surovin. Otevřel se mi úplně nový svět chutí a možností.

Moje jídlo mizelo na oslavě jako první

Jedním z momentů, který mi dodnes utkvěl v paměti, byly padesáté narozeniny mého manžela. Připravila jsem tehdy dva typy občerstvení, aby si každý host našel to své. Jednu část jsem objednala v restauraci – klasická jídla jako smažená kuřecí stehýnka, vepřová líčka nebo řízky s opékanými brambory.

Druhou část jsem připravila sama podle principů Jíme Jinak – veganskou svíčkovou s bílou fazolí, jáhelník, bolognese z hlívy, tuřínový salát s tofunézou a spoustu dalších dobrot.

K mému obrovskému překvapení se vytvořila fronta právě u mého stolu. Lidé byli zvědaví, chtěli ochutnat něco nového, a nakonec mé jídlo mizelo mnohem rychleji než to z restaurace. U druhého stolu se jen občas někdo zastavil. Nakonec jsem musela jídlo z restaurace rozdat hostům do krabiček domů.

Právě tehdy jsem si naplno ověřila jednu důležitou věc – pokud svým blízkým nenaservírujete jen „kopeček rýže s luštěninou a zeleninou“, ale vytvoříte pestré, krásně naservírované a chuťově zajímavé jídlo, dají mu přednost velmi rádi. Jsou zkrátka zvědaví a chtějí ochutnat.

A všechny tyto inspirativní recepty jsem našla právě na Jíme Jinak. Postupně jsem si je začala upravovat podle našich chutí a časem si vytvářela i vlastní recepty.

A pak jsme polevili…

Jenže čas plyne a člověk občas v některých věcech poleví. Něco zapomene, něco zjednoduší, něco odloží „na příště“. A najednou zjistí, že už vaří tak trochu padesát na padesát a pomalu se vrací ke starým zvykům.

Pak se to začne odrážet i na výsledcích – krevní testy už nejsou tak krásné jako dřív, cholesterol začne znovu stoupat a člověk si uvědomí, že je potřeba se znovu zastavit a vrátit se k tomu, co fungovalo.

Tohle nás nakoplo

A právě v tu chvíli přišla možnost zúčastnit se kurzu naživo. Navíc i s manželem. Musím říct, že to bylo úplně něco jiného, než když doma jen vyprávíte, co jste se někde dočetli nebo co jste slyšeli. Když to váš partner vidí, slyší a zažije přímo na místě, má to úplně jinou sílu.

I když jsme už mnoho jídel vařili v duchu Jíme Jinak a za ty roky jsme měli spoustu zkušeností, kurz nás znovu neuvěřitelně nakopl.

Začala jsem opět pravidelně dělat zeleninové vývary ze slupek a odkrojků, více používat luštěniny, připravovat tofu na různé způsoby, namáčet a pražit semínka nebo doma vyrábět gomasio. Udělala jsem snadno spoustu drobných změn k lepšímu.

A co bylo pro mě možná nejkrásnější – toto rozhodnutí nepřišlo jen ode mě, ale od nás obou.

Manžel byl z celého kurzu nadšený. Původně jel s tím, že bude jen sedět někde v pozadí nebo půjde na procházku, protože vaření nikdy nebylo jeho koníčkem. Nakonec ale u všeho aktivně asistoval a právě gomasio v suribashi misce zpracovával snad nejdéle ze všech.

Výsledky u lékaře

Po třech měsících ho čekala preventivní prohlídka a doma jsme netrpělivě čekali na výsledky. A světe div se – byly naprosto ukázkové.

Výsledky mého pětapadesátiletého manžela byly lepší než výsledky některých třicátníků. Paní doktorka dokonce s úsměvem poznamenala, že by se jeho krevní výsledky mohly klidně vystavit v čekárně na nástěnku.

A jen tak mimochodem – zhubl ještě pět kilo, i když to vlastně vůbec nepotřeboval. Znovu se dostal do skvělé formy a cítil se mnohem lépe.

Pořád je co zlepšovat

I když jsem byla přesvědčená, že už všechno znám, kurz mi ukázal, kolik věcí mi při samostudiu z webových stránek uniklo. Odnesla jsem si spoustu praktických vychytávek, cenné osobní zkušenosti lektorky i ostatních účastníků.

Navíc jsem zjistila, že některé věci, které na první pohled vypadají složitě, ve skutečnosti vůbec složité nejsou – a že je vlastně škoda se jim vyhýbat.

Není to jen o receptech a vaření

Tento kurz pro mě nebyl jen o receptech a vaření. Byl především o návratu k tomu, co nám dělá dobře, co našemu tělu prospívá a co nám přináší radost.

Pomohl mi znovu najít motivaci, připomenout si důležité principy a zároveň mě utvrdil v tom, že zdravé jídlo může být nejen prospěšné, ale i nádherně pestré, chutné a inspirativní.

A co je pro mě možná nejcennější – stal se přirozenou součástí našeho společného života doma. Protože když změnu přijmete oba, její síla je mnohonásobně větší.