Přidáváme další příběh z našeho kurzu. Tentokrát je to příběh Mileny.
Já jdu vařit. Fakt jen vařit. (Určitě.)
Když jsem se přihlašovala na kurz, říkala jsem si, že jdu hlavně vařit. Naučit se něco nového, ochutnat, ideálně nic nepřipálit… u nás doma se tomu říká karamelizace navíc, takže jsem v klidu. Ale upřímně? Nešla jsem tam jen kvůli jídlu. Šla jsem tam i kvůli lidem.
Svět číslo 1: „A nemáš něco normálního?“
Moje zkušenost byla dlouho spíš… no, řekněme výživná. V různých společnostech jsem často zažívala takové ty momenty: „Co to jíš?“ „To je jako dobrovolně?“ „A nemáš něco normálního?“ A klasika: vy si dáte miso polévku, ostatní pizzu a někdo se na vás dívá, jako byste právě vytáhla krabičku s vesmírným experimentem. Takže jo — člověk si na to zvykne. Trochu. Ale někde vzadu tam pořád je ten pocit: „Jsem já jediná, kdo to vidí jinak?“
Začít totiž není to nejtěžší.
Nejtěžší je ten moment, kdy máte pocit:
- že jste jediná široko daleko, koho to zajímá,
- že budete za tu „bio-eko-fermentovanou bytost“,
- a že vám někdo doma řekne: „A nemáš normální jídlo?“
(Mezi námi: nemám. A jsem na to pyšná 😄)
Velká naděje a malá pochybnost
A právě proto jsem na ten kurz šla s nadějí, že tentokrát to bude jiné. Že tam určitě potkám lidi, kteří to mají podobně. Kteří nebudou zvedat obočí nad misem a nebudou potřebovat vysvětlivky ke každému druhému soustu. A stejně tam ten malý hlásek byl: „Co když ne…?“
Zvrat, který jsem fakt nečekala
A pak přišel ten moment. Během pár minut mi došlo, že ano — tentokrát je to jiné. Žádné vysvětlování. Žádné divné pohledy. Žádné „a proč to jíš?“ Naopak: „Počkej, ty to máš taky tak?!“ „Tobě doma taky říkají, že to není normální?“ „Ty si taky vozíš jídlo s sebou?“ A já si v tu chvíli říkala: „Aha… tak TADY jste celou dobu byli!“
Svět číslo 2: Tady je to normální
Najednou jsem nebyla ta „jiná“. Byla jsem součástí skupiny, kde tohle všechno bylo… normální. A to je strašně zvláštní (a krásný) pocit, když ho dlouho nezažijete. To, co jinde působilo jako „něco navíc“, tady bylo samozřejmostí. A víte co? Najednou vám to všechno začne dávat ještě větší smysl.
A jo… taky se vařilo
Miso polévku už jsem znala, takže žádné dramatické „co to je?!“ se nekonalo. Ale třeba soté mě fakt nadchlo — úplně jiný způsob, než jaký dělám doma. Takže si odnáším nové nápady… a taky odhodlání zase o kousek posunout svoje vaření (a možná i tu slavnou karamelizaci trochu zkrotit 😄).
To hlavní, co si odnáším
Ale upřímně? To nejdůležitější, co si odnáším, není recept. Je to ten pocit. Že když člověk hledá, tak ty „svoje lidi“ opravdu najde. A že někdy stačí přijít na správné místo… a najednou nejste ta divná. Jste prostě mezi svými 😄💛
Pojď na živý kurz vaření
Potkej se s reálnými lidmi, ochutnej to, přivoň si, zeptej se lektora. Zjistit více








Komentáře
Mně se to vyvinulo trochu jinak. Také jsem zažívala ty „divné pohledy“ a otázky typu, proč to jíš,to není zdravé, člověk musí jíst všechn…, ale postupem času mi to přestalo vadit. Dneska už na takové poznámky vůbec nereaguju. Naopak, přestala jsem i takové lidi frekventovat.
Mám pocit, že když člověk začne opravdu přemýšlet nad tím, co jí a proč, tak mu stačí jeho vlastní rozum. Nemusím nikoho přesvědčovat, vysvětlovat ani se obhajovat. Prostě vařím a jím tak, jak to dává smysl mně ! A to stačí .A čas ukáže, kdo měl pravdu.
Kurzům a setkáváním fandím – je skvělé potkat lidi, se kterými si rozumíte hned od prvních vět. Je určitě osvobozující, když vám už nezáleží na tom, jestli jste pro ostatní „ta divná“ nebo ne. Najednou vaříte mnohem svobodněji.
Držím palce všem, ať už jsou teprve na začátku, nebo už si tu cestu našli. A buďte hrdí na vaše rozhodnutí.